Benelli SL-121

Benelli SL-121

brokovnice samonabíjecí

Benelli SL-121

ráže  :  12/70

kapacita  :  4+1r.

délka hlavně  :  70cm

hmotnost  :  3,1kg

- Použitá samonabíjecí  brokovnice Benelli SL-121 , 12/70 , je pěkném původním stavu . Nese známky běžného používání , vývrt hlavně má čistý /lesklý . Jde o nejlepší samonabíjecí brokovnici , která se kdy vyráběla .

Benelli 121 se objevila někdy kolem roku 1968/1969. Byla to vůbec první sériová brokovnice od Benelli — předtím byly hlavně motorková a mopedová firma. Chtěli se dostat i k brokovnicím, protože téhle věci se v rodině „líbily“. Jejich první prototypy byly s dlouhým zpětným rázem, ale měli obavy, že se nikdy nebudou moct rovnat firmám Franchi, Breda a Browning.

Štěstí jim v raných 60. letech přihrálo, když na začínajícího konstruktéra jménem Bruno Civolani narazil na brokovnici Sjogren Automatic. Inerciální mechanismus ho totálně pohltil, takže se do toho pustil tak, aby to šlo dělat „méně šíleně“, než jak je to u Sjogrenu (bolty jsou nejspíš stejně líp uvnitř zbraně, což v roce 1905 zjevné nebylo).

A po pár letech práce už na to Civolani přišel: inerciálně ovládaná akce, která se vejde do běžného tvaru a rozměrů brokovnice. Ten nápad zkoušel prodat Berettě — o něco zájem tam byl (Beretta se už v letech 1958 až 1961 pokusila udělat automatickou brokovnici, ale nevyšlo jim to, a pak to vzdali, dokud nebyla později vyvinutá řada 300), ale nakonec ho Beretta odmítla. Pak zašel za Franchi a Bredu, jenže ani jedna z nich neměla zájem soupeřit s vlastníma už úspěšnýma řadama automatických brokovnic. Jenže Breda má podíl na Benelli — jsou to majitelská strana ve firmě, takže Civolanimu řekli, ať jde ukázat ten návrh bratrům Benelli. Schůzka dopadla skvěle, Benelli byli nadšení a konstrukci rychle doladili. Jenže Benelli nemělo vybavení ani kapacitu na výrobu brokovnic ve větším měřítku, takže se obrátili na Bredu, aby pro rané 121 vyráběla spoustu dílů (některé zdroje tvrdí, že Breda dělala všechny díly, jiné zase jen hlavní — pouzdra, hlavně, závěry atd.). Jisté je ale, že Breda vyrobila hodně hlavní pro 121 — později je ale Benelli začalo brát i ze St Etienne ve Francii.

121 měla jen tak mírně slušný prodej — její rychlá inerciální akce sice nemusí být úplně nejhladší ani nejpohodlnější, ale je výrazně rychlejší než jakákoli jiná automatická brokovnice té doby. To přitáhlo pozornost několika policejních a armádních zákazníků, kteří Benelli viděli jako vhodnější pro bojové použití než předchozí automatické brokovnice.

Nakonec za tím stály spoň trošku výpočtem dané sponzoringy top závodníků a vystavovatelů — taková „full-court press“ reklama v policejním marketingu (hodně tomu pomohla spolupráce s HK, která dovážela jejich brokovnice do USA), díky čemuž se Benelli dostala víc do povědomí. Konstrukce pak dozrála tak, aby se snažila vyřešit některé problémy 121 — odskok závěru a ten divný systém kyvné západky při zamykání to dělaly obzvlášť těžké provozovat se střelivem lehčím než 3 dram eq, což do jisté míry omezovalo její využití v clay sportech. Jenže lovci vodního ptactva ji oslavovali jako to největší od doby „nepromokavých kalhot“ — těžké náboje, které používali, neměly problém se spolehlivě cyklit a rychlá akce zajišťovala, že dáš všechny tři výstřely na letku kachny ještě než se dostane mimo dosah.

Benelli pak po sérii 121 přešla na otočnou čelní plochu závěru, ale právě 121 je ta zbraň, která ukázala, že inerciální ovládání není žádný trik. I když je systém podávání nábojů trochu „divnej“ (je taky inerciálně ovládaný) a ta prokletá „Benelli Click“ je u 121 ještě horší než u pozdějších Benelli, jsou to dobře udělaný zbraně a patří do hodně zajímavého, fakt cool místa v historii brokovnic.